Václav Krása

Předseda Národní rady osob se zdravotním postižením

Věcí, pomocí kterých se dá osobám s handicapem přizpůsobit pracovní prostředí, je poměrně hodně. Na prvním místě ale musíme začít myslet na to, že je něco takového potřeba. A to se u nás zatím bohužel moc neděje.

V řadě kanceláří se setkávám například s recepcemi, které mají vysoký pult, což je pohodlné pro obsluhu, ale člověk na vozíku vůbec nevidí, kdo s ním za pultem mluví – a to je velmi nepříjemné.

Myslet by se ale mělo třeba i na zavádění rozptýleného světla, protože když má někdo problém se zrakem, tak mu ostré světlo může velmi škodit. Všechny kanceláře by také měly mít dostatečně široké uličky, aby se tam mohl pohybovat vozíčkář. A jsem přesvědčený, že na lidi s handicapem by měli pamatovat i tvůrci nábytku. Aby se ke stolu – kancelářskému nebo jídelnímu – dalo nejenom sednout, ale také zajet. Občas mají stoly sice pěkné designové prvky, které však vozíčkářům brání, aby je mohli používat.

Tvůrci kancelářských prostor by se s námi měli občas poradit. My sice nemáme architektonickou dílnu, ale máme odborníky, kteří dokáží říct, co a jak.

Samotné prostory kanceláří mohou být faktorem diskriminace a důvodem, kvůli kterému například firma nezaměstná člověka s handicapem. Stačí, aby neměla bezbariérovou toaletu a ten člověk nemůže nastoupit.

Zákon stanovuje parametry pouze pro veřejné budovy, úřady, nádraží a další, kancelářské budovy do toho ale nepatří. Bezbariérová toaleta nikomu nevadí, ale lidem, kteří ji potřebují, pomáhá. Byl bych rád, kdyby se k tomu začalo takto přistupovat.

Ideální kancelář má vchod úplně bez bariér, nejlépe po rovině. Už když je tam nějaká plošina, tak je to chyba. Já jako vozíčkář, když s někým jdu, tak stačím normální chůzi a můžeme si s bez problému povídat, když ale vstupujeme do budovy a je tam nějaká bariéra, tak nás to zpomalí a vytrhne z přirozeného rytmu.

Důležitý je také dostatečně velký výtah, ani s tím většina pracovišť nepočítá. Stejně tak automatizované otvírání a zavírání dveří na čidla u výtahů není na mnoha pracovištích uzpůsobeno na projetí vozíkem. Bylo by skvělé, kdybychom se ke svému pracovišti dostali co nejpřirozenější cestou bez bariér. Věřím, že k tomu nejsou potřeba žádné velké investice, když na to budou lidé myslet už při plánování.

Projektant by měl uvažovat asi takto – jdou tři lidi, jeden je nevidomý, jeden je na vozíku, jeden je zdráv – pro jednoho umístím vodící linii, pro toho na vozíku zajistím dostatek místa a adekvátní výšku čipových terminálů u vstupních turniketů a tak dále. Pokud to namalují už do prvotních architektonických plánů, neznamená to žádné vícenáklady a předešlo by se tím řadě problémů.

Nedávno jsem byl na konferenci, kterou pořádala česká sekce OSN ohledně Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Samozřejmě se v té úmluvě řeší například bezbariérovost prostředí. Když jsem tam ale přišel, tak jsem zjistil, že ta budova je zcela nepřístupná – zvenku schody bez jakékoliv plošiny, uvnitř špatný výtah, žádné bezbariérové toalety, prostě nic. Je to klasický případ toho, že ti lidé, něco hlásají, ale sami to vlastně nedodržují. To byla, myslím, velká ostuda.