Jiří Tourek

generální ředitel, Philips Lighting Česká republika

Philips měl téměř 15 let regionální sídlo v Praze ve Stodůlkách v klasickém designu 90. let – tedy dlouhé ponuré chodby s kancelářskými buňkami. Lidé seděli po dvou třech za zavřenými dveřmi bez jakéhokoliv kontaktu s děním ve firmě. Přirovnával jsem to ke strahovským kolejím, kde bylo taky víc dveří než zdí. Nebylo divu, že veškerá komunikace probíhala přes Skype a messengery jako Lync a podobně namísto kreativní interakce. Neskutečná kultura.

Firma měla tenkrát tři segmenty a každý seděl ve vlastním patře té obrovské budovy. Celkem 150 lidí se mezi sebou téměř neznalo, jenže klíčová byla tenkrát blízkost letiště a mezinárodní americká škola pro děti zaměstnanců – expatů. Pro ně se kancelář tehdy lokalizovala. My jsme si ale uvědomili, že potřebujeme prostor pro lidi, kde bude spolupráce na prvním místě. A to byla velká výzva pro mne – změnit kulturu firmy a nastavení zaměstnanců.

Nové kancelářské prostory jsme přesunuli do Karlína, kde sedíme tři roky. Jsme sice velikostně na prostoru jednoho křídla v předchozí budově, ale nestrádáme; všichni se známe, zdravíme se, každý o druhém něco víme a to taky pomáhá. Jsme blízko centra a hlavních komunikačních uzlů, kolem vede hlavní pražská cyklostezka, takže lidi do práce přiběhnou, přijedou na kole, dole v budově máme šatny i sprchy a ty se opravdu využívají.

Naším cílem však nebylo vybudovat kancelář se zábavními prvky, spíš jsme chtěli vytvořit inspirující prostor, aby lidi rádi a nadšení chodili do práce a tam se potkávali, spolupracovali a komunikovali. Aby je prostor nadchl k tomu přinášet nové nápady a myšlenky, protože od toho kancelář je. Není cílem zalézt do své malé kobky a tam pracovat na projektu a nemít možnost interakce.

Dřív jsme přesně takové kanceláře měli, ale ty nejzajímavější věci se stejně děly v kuchyňce, kde si lidi dali kávu a potkávali se. Dnes máme kancelář, kde se lidé mají možnost přirozeně potkat a pobavit se zaprvé o tom, co dělali večer nebo o víkendu, a při tom vplynou do pracovního módu. Věřím, že když v kanceláři vznikne přátelská nálada a společné prožitky, odemkne to potenciál a začnou se objevovat ty věci, které u lidí hledáme. Tedy spolupráce, sounáležitost, porozumění. A díky tomu taky udělají víc, než se od nich očekává.

Nehovořím ale o klasickém open spacu. Naše kanceláře jsou vytvořeny pro různé druhy činností, které je v průběhu dne třeba dělat. Často využívám chill-out zónu s barovým pultem nebo gauče různě po firmě nebo i na recepci. Tam si člověk sedne trošku níž než u klasické židle, nemá před sebou stůl s vyrovnanými technologickými pomůckami a to ho dostane do jiného módu komunikace. Bavím se tam uvolněněji než v našem neustálém korporátním slangu a o ukazatelích výkonnosti.

Máme tu tzv. quiet room, kde se pracuje v absolutním klidu a bez telefonu, focus roomy jsou malé zasedačky bez možnosti rezervace pro nahodilé setkání, single budky pro telefonáty a tři typy kuchyněk, které jsou prima místo si sednout a probrat s kolegy projekt.

Zavedli jsme tu clean desk policy, takže nikdo nemá vlastní stůl. Já sám si schválně sedám tam, kde vidím, že každý den sedí ten stejný člověk, abych rozboural stereotypy. Ráno přijdu, naplánuju si, s kým chci pracovat, kde sedět – dnes na baru, zítra na gauči, pak s kolegy v open spacu, abych získal informace. Anebo potřebuju celý den odpovídat na maily, tvořit a to pak zůstanu doma.

Já vlastně pracovní místo nepotřebuju. Dříve byla kancelář ředitele spíše silové místo, kde se vedla jednání, telefonáty, ale když dnes potřebuju s někým mluvit, vždycky si místo najdeme; na neformální schůzku nebo brainstorming sedíme na baru, když je to kariérní nebo hodnotící debata, zarezervujeme si volnou zasedačku. A já pak nemám přesilu, kdy bych seděl ve svém ohromném koženém křesle a někdo se na druhé straně stolu krčil. Respekt se nezíská kanceláří, ale tím, když můžete člověku pomoct a někam ho posunout.