Dalibor Špok

psycholog a psychoterapeut

S klienty si povídá v minimalisticky zařízené poradně v pražských Dejvicích, odborné články píše v kavárně, doma chystá své workshopy. Psycholog Dalibor Špok pracuje na volné noze. A je tak spokojený. Cestu k seberealizaci, růstu a uplatnění na trhu práce pomáhá hledat i svým klientům.

Volnost, flexibilní pracovní doba, práce odkudkoliv. To jsou bonusy, na které slyší stále více lidí. Jak tento trend vnímá psycholog?
Ať už to nazveme svobodné povolání, home office nebo práce odkudkoliv, je to možnost určité svobody v práci. Sám té svobody využívám, pracuju na sebe a úplně všechno si organizuju sám. Ta volnost je skvělá. Ale samozřejmě má svá rizika, výhody i nevýhody.

Výhody známe z příběhů o digitálních nomádech a firmách, které umožňují svým lidem pracovat z kaváren nebo z chalupy v horách.
Hlavní výhodou je, že si můžete práci individualizovat. Přizpůsobit ji rodině, koníčkům, povaze, návykům, temperamentu i snům o tom, jak a kde trávit svůj čas. Můžete pracovat ráno, večer, uprostřed dne si zajít na tři hodiny na výlet nebo na houby, zaběhat si. Pokud jste pomalejší, nemusíte mít mindrák před kolegy, ale v klidu můžete pracovat pomaleji a déle. To všechno je skvělé. Ale kolem podnikání nebo práce na vlastní noze zároveň funguje spousta mýtů o tom, jak je to snadné, jak je to fajn. Je třeba si uvědomit, že ta svoboda je velká výhoda, ale zároveň past.

Jak do ní nespadnout?
Nepodlehnout lákavému marketingovému obrazu – na stole leží latéčko a vedle notebook. To je klišé a o tom ta práce není. Kavárna je místo, které máme spojené s relaxem, a pracoviště se stresem. Ale pokud si někdo zvolí variantu práce odkudkoliv, stres ho dožene i v té kavárně. Ani tam se nevyhneme úkolům, deadlinům a nepříjemné komunikaci, která jen bude probíhat většinou digitálně. Klišé se rychle setřese a často pak člověk zjistí, že to až tak snadné není.

Co radíte klientům, kteří se chtějí vydat na svobodnější profesní cestu?
Aby dobře poznali sami sebe a z té znalosti vycházeli. Je potřeba znát své pozitivní a silné stránky a o ty svůj život opřít. Když vím, že nejlépe pracuju ráno, tak si podle toho naplánuju celý den. Když vím, že mi vyhovuje ticho, tak si najdu na práci tiché místo. Není nutné tlačit na odstraňování nedostatků, ty máme každý, ale i negativa je potřeba znát a kompenzovat je. Když nejsem ranní typ, tak nebudu vstávat v pět, vyspím se a budu pracovat večer. Když vím, že v nějakých úkolech mám tendenci prokrastinovat, tak se obrátím na někoho, kdo by mi s tím nepříjemným úkolem pomohl. Nebo půjdu do prostředí, které je pro mě pracovní, inspirativní.

Je freelancer k prokrastinaci, lenosti, nesoustředěnosti náchylnější?
Každý se potká s místem nejmenšího odporu. Je takové pravidlo z medicíny – onemocníte tam, kde je tělo geneticky nebo jinak oslabené – a to platí i v tomto případě. Každý máme něco, co nám není blízké, čeho se bojíme nebo se nám nechce. Pro někoho je to komunikace, rychlost, pro někoho důslednost. Na pracovišti nás nutí okolí, abychom tyhle slabé stránky překonali. Ale jako freelancer jste najednou sám, ve vlastním prostředí. Nic vás zvenku nenutí. A tady je snazší podlehnout, začneme si to dělat snadné a ty nepříjemnosti odkládáme.

Jaké mohou být další negativní faktory?
Je to individuální a rozmanité. Když má někdo tendenci k workoholismu, tak tomu jako freelancer může snadněji a rychleji podlehnout. Protože nemá regulaci z okolí, nikdo ho nevidí a neřekne mu: Hele, běž už domů. Stejně se můžou rozvinout nadměrné strachy z nějaké situace, zabředávání do nepodstatných detailů nebo do nepříliš významného úkolu nebo ztráta motivace.

U práce v týmu tahle rizika odpadají?
Pracoviště jsou vymyšlená i proto, že se tam člověku prostě dobře pracuje. Společná práce nás nutí do věcí, které nám nejdou a do kterých se nám nechce, a zároveň jsou okolo lidé, kteří mohou pomoci, vezmou něco za nás, poradí. V psychologii existuje fenomén sociální facilitace – když lidi pracují pospolu, tak pracují více, výkon každého z nich je vyšší. To se netýká jen člověka, ale je to dokázáno i u zvířat. Dokonce i u tak nízkých živočichů, jako jsou švábi. Když je jich více, tak utíkají a pracují rychleji. Velký vliv má určitě komunikace, spousta nápadů často vzniká z malého povídání někde v kuchyňce, ze společného brainstormingu. I pro pocit motivace nebo pocit, že někam patřím, může být práce v týmu prospěšná. U čistě virtuálních týmů tohle může chybět.

Jak by měl manažer zvládat organizaci týmu, který je rozesetý po republice, Evropě, po světě a kde každý je jiný, má jinak nastavené priority, prostředí i časy, kdy pracuje?
Paradoxně zásadní je osobní kontakt – tedy občas se vidět a zažít se jak formálně, tak neformálně. Pokud se jedná o nový tým, tak třeba spolu jeden dva dny skutečně společně pracovat, popovídat si, zajít na kulečník. Někdy to samozřejmě není proveditelné, ale myslím, že to následně velmi usnadní komunikaci, důvěru, spolupráci. Máme lepší představu, kdo druhý je a jak funguje. Jinak je potřeba vycházet ze specifičnosti projektu i týmu. Skutečně celosvětový tým asi nemůže počítat s tím, že bude někdy online ve stejnou dobu. U lokálního týmu si taková pravidla můžeme nastavit – třeba že konkrétní dvě tři hodiny denně se snažíme reagovat na zprávy co nejrychleji, být k dispozici na dané platformě, probírat spolu problémy apod. Neboli – i v této různosti je nutné najít něco společného, čeho se musíme všichni držet. Obvykle to jsou společná pravidla a společný čas. Jinak se ale nedomnívám, že by se z hlediska manažerského jednalo o zásadní rozdíl v řízení virtuálních nebo fyzicky přítomných týmů, a to právě díky pokroku v technologiích. Myslím, že klíčové je mít dobrou platformu pro komunikaci, projektové řízení, úkoly, sdílení dokumentů. Ta musí být jak dostatečně jednoduchá a rychlá, tak promyšleně navržená, aby nám při práci „šla z cesty“. Abychom si vlastně neuvědomovali, že ji používáme, abychom ji nemuseli složitě udržovat, nastavovat, nekonečně něco hledat, opakovaně zadávat tatáž data. Právě tak poznáme dobrý systém – že si ho během používání ani nevšimneme.

A druhý pohled – když je někdo řadovým členem takového týmu, měl by se přizpůsobit pravidlům, nebo trvat si na svém režimu?
Je rozdíl mezi svobodnou individuální prací, kdy si mohu skutečně většinu zásad vymyslet a přizpůsobit, a mezi vzdálenou prací v týmu. Zde samozřejmě musím zásady dodržovat. Ale i tyto zásady jsou něco, co může být předmětem týmové diskuze a dohody. Nemyslím, že by všechna pravidla měla být nějak formálně a explicitně stanovena. Je spousta nepsaných a nikdy neprobíraných dohod a způsobů chování, které výborně fungují a pomáhají nám ve společném posunu vpřed. Ale pokud některá začnou nefungovat, nebo je někdo nedodržuje, potom je možné je ve společné diskuzi otevřít a více formalizovat.

Doporučujete návrat z kaváren do kanceláří?
To vůbec ne. Sám si nedovedu představit, že bych se vrátil do zaměstnaneckého poměru, byť by ta práce byla sebevíc naplňující. Svoboda mi vyhovuje. Doceňuju, že si můžu vybírat projekty, které mě zajímají, a ostatní odmítat. Ale nemusí to tak mít každý. Někdo zjistí, že mu takový životní styl nevyhovuje. Je prostě třeba uvědomit a zakusit všechna rizika a situace, které přináší. A zvolit třeba kombinovanou variantu, neodříznout se úplně od kolegů. Nebo pokud chceme takový přechod uskutečnit, začít podnikat nebo pracovat na sebe pomaleji, věnovat tomu nejdříve pár hodin týdně. Dá se přece podnikat, něco zkoušet a zároveň být zaměstnaný.

Když si člověk zváží všechna rizika a přesto se rozhodne jít cestou svobodného povolání, jak by si měl práci správně organizovat?
Důležitá je sebekontrola a motivace. Podstatné je omezit rušení. Každý by měl začít analýzou toho, jaký je jeho optimální pracovní styl, i analýzou toho, co jsou nejběžnější pokušení. Rušivé podněty snadno vyčerpají naši pozornost. Pracovat bychom měli v prostředí, které nás neruší. Běžné e-maily si vyřídíte i v kavárně, ale na soustředěnou hlubokou práci je potřeba klid. Já třeba někdy chodím do knihovny nebo do parku, kde nejsou lidé. Nebo si vytvořím nerušené prostředí doma. Pro někoho můžou být rušivým faktorem sociální sítě, někdo má nutkání pustit si televizi. Musím si to umět odepřít, nejlépe tím, že ztížím k těmto věcem přístup dopředu, než na ně začnu myslet. Zablokovat si Facebook, vymontovat a odnést televizi, nekoupit si sladké pochutiny, odměřovat si čas na práci. Vybudovat si rutiny, které se opakují (a já se tak nemusím rozhodovat) a zároveň znepřístupnit rušivé podněty.

Jak má člověk sám sebe motivovat?
Když člověk pracuje sám, je to obtížnější než v týmu. Musí mít nějaký prostředek, jak si připomenout, proč to dělá. Třeba jednou denně se plánovitě na svou práci podívat z nadhledu. Může to znít jako takové ty svazácké rady motivačních příruček, ale ono to skutečně funguje. Zamyslet se nad tím, proč jsem si tuto cestu vybral, co chci dokázat, jaký k tomu chci mít postoj, jak se chci chovat, jaké výsledky mít. Když tomu nebudeme věnovat mentální prostor – byť třeba 15 minut denně – těžko budeme motivaci udržovat dlouhodobě. Freelancer by měl zvládat dvě roviny: operativní, při které plní úkoly, i manažerskou, při které si sám svou práci hodnotí, motivuje se, plánuje. Nejde obě vykonávat najednou. Musíme si pro ně najít oddělený čas.

Vy zvládáte být na sebe přísný a nedělat chyby?
Určitě ne stoprocentně. Vždycky přijdou selhání, to je normální. Ale díky experimentování (a právě i díky selháním) vím a neustále hledám, co mi vyhovuje. Je to třeba pevná struktura – mám pevný čas na klienty, pevný čas na workshopy, vím, kdy píšu články. Snažím se toho držet a to mi umožňuje poměrně dobře předem plánovat. Máte desítky úkolů, ale rozřadíte si je prostě tam, kdy víte, že se podobným tématům věnujete. Třeba administrativní aktivity dělám jednou denně v pevný čas, a všechny úkoly, které se nastřádají během dne, si sem posunu. A udělám je v jednom zátahu. Šetří mi to energii. Mám různá místa, kde dělám různé aktivity. S klienty se setkávám v poradně, ale jiné úkoly tady nedělám. Články píšu většinou doma. Někdy, když mám chuť být mezi lidmi, tak je jdu pracovat do knihovny nebo kavárny. Pokud si to takto rozdělíte, už příchod do daného prostředí vám pomůže nastavit patřičnou náladu a mentální přístup, protože pochopitelně vést dialog s klientem je něco úplně jiného než psát článek.

Mohou překážky odbourat moderní technologie, které práci odkudkoliv usnadňují?
Jednoznačně. Hardwarové i softwarové možnosti jsou dnes úplně jinde než před pár lety. Pořád si myslím, že přímý kontakt nic nenahradí, ale webové aplikace fungují rychle, je snazší je používat a být neustále ve spojení v rámci virtuálního týmu nebo s klientem. To je rozhodně pozitivní. Opět je však potřeba dát pozor na rizika. Technologie nabízí obrovské ulehčení, ale díky tomu nám už nedává hranice. Dříve šel dopis dva dny, a proto jste museli počkat. Dnes přijde zpráva hned, a my se proto cítíme povinni reagovat také ihned. Dříve stanovovaly hranice naší práce možnosti technologií, dnes si je musíme stanovit my. Nesmíme si myslet, že když můžeme být online 24 hodin denně, že bychom to tak měli skutečně dělat. Musíme se pořád vnímat jako lidi, ne jako počítače – a jako lidé máme své cykly, svou únavu a svou potřebu vypnout, hledat přiměřenost a zažívat i jiné stránky života. Je to tak biologicky, psychologicky i sociálně potřeba.

Volně inspirováno blogy Humans of New York, Humans of the Street, Humans of Prague, ...