Benjamin Raich

Project Manager, Němec s.r.o. - Luxusní povrchy

Původně jsme začínali jen s malým showroomem, kde jsem seděl já, pan Němec a náš technik. Z designového hlediska byl skvěle provedený, ale chybělo tam denní světlo, topení a taky tam nebylo moc kde sedět. S kolegou jsme oba pracovali v zasedačce s jedním dřevěným stolem. Byla tam navíc dost špatná akustika a rozčilovalo mě, jak jsem pořád slyšel svoji ozvěnu.

Bez denního světla se člověk cítí, když ne přímo v depresi, tak unaveně. Pod zářivkami to dlouhodobě nejde, obzvlášť v zimních měsících. Občas jsem vyloženě usínal z nedostatku denního světla. Zároveň jsem ale věděl, že to chceme rozjet, že časem nabereme víc lidí a přestěhujeme se.

Dnešní showroom a ten tehdejší se zkrátka nedají vůbec srovnat. Tehdy jsme upřednostnili design, který jsme mohli ukazovat klientům, oproti pohodlí zaměstnanců – i proto, že nás tam pracovalo tak málo.

V aktuálních kancelářích jsme už 7 let. Na stěny jsme samozřejmě rovnou dali naše stěrky a prezentujeme tu i vertikální zahrady – myslím, že ty budou do budoucna ještě významnějším byznysem. Pracujeme taky na „zelených“ modulech, které se dají umístit kamkoli do města, jsou napájené solární elektřinou a můžete si u nich třeba dobít telefon.

Osobně nejsem zrovna zastáncem open space kanceláří. Hodně často telefonuju a nahlas. V otevřené kanceláři tím ruším a zároveň jsem sám nervóznější, když všichni slyší každé mé slovo. Prostředí mi musí nabízet dostatek soukromí a zároveň chci, aby bylo reprezentativní. Už jenom kvůli tomu, jaké máme klienty. Důležitá je samozřejmě pohodlná židle, když skoro celý den “sedím na zadku”.

Pro mě osobně je v kancelářích stejně vždy nejdůležitější dobrá parta lidí. Pak dokážu skousnout i horší pracovní podmínky. Když máte dobrou partu, která si rozumí, tak se do práce těšíte a ten den uteče. Není to pak “povinnost”. Tady například pracují lidi, se kterými se dobře známe již několik let. Známe svoje silné i slabší stránky a nezdržujeme se tím, že bychom se museli sladit na stejnou notu. Víceméně i beze slov víme, co máme dělat.